Přežít v nemilosrdném kraji

S překvapivě vyzrálou prvotinou vstoupila na literární pole jedenapadesátiletá překladatelka a vydavatelka Karin Lednická. Román Šikmý kostel přináší, co už se dnes často nevidí: poutavý, poctivě odvyprávěný příběh. 

 

Sama autorka knihu v podtitulu nazývá „románová kronika“ a její práce skutečně velké románové kroniky počátku 20. století připomíná – ať 

už volbou tématu, jímž je mizení tradičního prostředí a komunity, která na ně byla navázaná, skládáním obrazu ze vzájemně provázaných příběhů několika rozdílných rodin či zaostřením na konflikt mezi starým a novým světem. To vše Šikmý kostel sbližuje s Našimi Josefa Holečka, Klostermannovými Skláři nebo Mlhami na Blatech či Chodskou trilogií Jindřicha Šimona Baara. Ostatně i Lednické příběh, situovaný na uhelné Karvinsko, má být trilogií a po Šikmém kostelu (který své hrdiny dovádí od konce 19. století do roku 1921) chce autorka téma sledovat až do roku 1968.

 

Na rozdíl od románových kronik starého střihu však Lednická nebuduje zaniklému světu pomník ani v něm nehledá zdroj pro národ- ní probuzení nebo sebevědomí venkovských vrstev. Očima konkrétních postav přirozeně a nenásilně vypráví „malé dějiny“ karvinského regionu – tedy jak se významné události od- razily v životě jednotlivců, kam je posunuly, odvanuly, jaké modřiny a mozoly otiskly do jejich životů. Barbora, Ludwik, Julka a Barka – po nichž jsou pojmenovány čtyři části románu – jsou zástupci dvou generací hornických rodin a Lednická je dokáže zdatně provést od velkého důlního neštěstí roku 1894 přes první světovou válku po krutosti Sedmidenní války o Těšínsko roku 1919 tak, aby byl příběh živý, nešroubovaný, a přitom historicky věrný. 

 

Lednická věnovala velkou pozornost přípravě – samotnému psaní předcházely hovory s pamětníky, práce s archivními materiály, jazykové konzultace i odborné poradenství. Výsledek je znát. Sto let staré příběhy skutečně ožívají, zmožená záda pod nůší při putování žen pro sůl do Wieliczky hmatatelně pálí, vzduch v abštajku štípe tabákem a mráz ve zuboženém Lvově se táhne za vyhublou uprchlicí Fankou až do světnice ve Stonavě. 

 

I s titulním „šikmým kostelem“ sv. Petra z Alkantary v Karviné-Dolech autorka pracuje mimořádně obratně. Tento symbol zaniklého poddolovaného města využívá hned na několika rovinách – jednou z nich je naklánějící se a hroutící víra jejích postav, jejichž čas kdysi ubíhal od neděle k neděli a svatopetrská věž byla jejich pevným orientačním bodem. Pro některé se časem stala víra spíše ubíjejícím břemenem, jiní ji odhodili, ovšem nenašli za ni náhradu. A ještě pro další přes všechno zlé zůstala útočištěm, kde nacházejí posilu uprostřed nejistého žití naplněného dřinou a zmítaného převratnými politickými a společenskými proměnami. 

 

Šikmý kostel lze v dobrém slova smyslu označit i za román ženský. Je vyprávěný převážně očima žen a z ženské perspektivy. Logicky: právě ženy nesou dynamiku příběhu regionu, jehož mužští protagonisté fárají pod zem a nabírají sílu v hospodách, jen procházejí jako vojáci nebo třeba vojenští lékaři a také – umírají. Matky, vdovy, babičky u Lednické nesou na svých unavených bedrech osud celého svého kraje, jako na počátku vyprávění vláčely těžké nůše se solí, aby zajistily živobytí pro své rodiny. A „Boží Matka na ně milostivě hledí hnědý- ma očima a ony cítí náznak zklidnění“, parafrázujme jednu pasáž. Nevzdávají se. Podporují jedna druhou. Žijí. I když leckdy našikmo.

Alena Scheinostová,

Katolický týdeník

NAPIŠTE MI

  • Facebook
  • Instagram

© 2019 Karin Lednická

Sledujte mě:

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon