Pro mě jakožto rodilou Pražačku naprosto překvapivý eye-opener

Když jsem jakožto Pražačka Vltavou křtěná dostala do ruky „románovou kroniku ztraceného města“, neboli Karviné z přelomu 19. a 20. století, pocítila jsem nejdřív rozpaky. Vzdálený kraj, vzdálená doba, která nepatří k mým čtenářsky nejoblíbenějším... Ale nakonec, proč ne? Co vlastně o Slezsku vím, když ponechám stranou dutá, zprofanovaná klišé typu „hornický kraj, těžní věže, hutě, znečištěné ovzduší“? Že se tam mluví trochu jinak a s přízvukem na předposlední slabice? Aspoň se o té končině něco dozvím. Připravila jsem mozek na přísun informací. Jestli jsem podvědomě čekala cosi jako zbeletrizovanou verzi národopisné příručky, nemohla jsem se plést víc.

 

Hned první řádky mě odnesly jinam – do „kraje přikrášleného květnem“, kde kvetou pampelišky a hlína voní jarem, ale kde stačí neopatrně šlápnout, aby měl člověk botu plnou bláta. Doslova i metaforicky. Kde svět důlních šachet neztělesňují odlidštěná monstra těžních věží, ale chlapi s bandaskami plahočící se za rozbřesku do roboty po cestách, kde se „po dešti prach mísí s uhelným popelem, takže na nohou vláčejí hroudy zčernalého bahna“. Ocitla jsem se mezi lidmi tak životnými, že bych se jich mohla dotknout; sdílela jsem detaily jejich každodenního bytí, prožívala s nimi jejich vnitřní dilemata i životní zvraty – a ani na vteřinu jsem nepřestávala žasnout, jak je mi jejich svět blízký, a zároveň bytostně cizí. Připadala jsem si jako neviditelný pan Brouček na výletě.

 

Plasticitu tomu světu dodal už sám jazyk; Šikmý kostel rozhodně nešetří archaismy, regionalismy ani hornickým slangem, takže celek působí tím autentičtěji, aniž se ovšem stává nesrozumitelným. Právě naopak: je nedílnou součástí děje i emocí, které ve čtenáři text vyvolává.

 

Největší zásluhu je ale potřeba přičíst autorčinu daru malovat slovy. U některých scén se mi písmena před očima zničehonic měnila ve film. I když ne, to vlastně není přesné – protože v téhle knížce čerstvě pokosená tráva doopravdy voní, pot v rozedřené ráně štípe, únava je k nevydržení a uhelný prach dusí. A když Julka s Barborou „opatrně obcházejí výmoly na cestě rozryté od kmenů, které z nedalekého lesa tahají dělníci do šachetních dřevišť“ a Julka vzpomíná, jak tudy kdysi chodívala s babičkou-kořenářkou sbírat bylinky, je v tom historie tohoto ztraceného kraje v kostce.

 

Jednotlivé lidské příběhy se jako potůčky slévají do větších a větších toků a jejich směr i spád předurčují břehy zformované příchodem moderních časů a takzvaně velkými dějinami. Šikmý kostel je pravý román-řeka: čtenáře strhne a odnese s sebou. A pro čtenáře odjinud – z jiného kraje, jiného prostředí a jiné doby – je tím, čemu Anglosasové říkají „eye-opener“.    

 

Jedno vím jistě: po přečtení téhle knížky už se na Karvinou, Ostravsko a Slezsko nebudu dívat stejně jako dřív. Ten kraj získal pro mě dřív naprosto netušenou hloubku, barvu... a především historii. Ne, netroufám si říct, že ho po přečtení jedné knížky chápu. Ale snad mu začínám aspoň trochu rozumět.

 

 

Hana Pernicová

knižní redaktorka a překladatelka